Po dlouhém a nároèném pøemlouvání rodièù mi nakonec bylo dovoleno jet na Bradkovu víkendovku, tudíž jeskyòáøskou s názvem Yucatánské cenoty. Jmenovala se tak proto, že na poloostrovì Yucatán je velké množství jeskyní a my jsme se tam „posunuli“ na naší pomyslné cestì kolem svìta.

Vzhledem k tomu, že Vía nemìl v pátek v autì místo a Káa s Františkem jeli pozdìji, do Ostrova u Macochy, kde jsme byli ubytováni na jeskyòáøské základnì Slepièárna, mì musel odvézt táta. Jelikož jsem ani já, ani táta na Slepièárnì nikdy nebyli, poøádnì jsme netušili, kde to je. On v Ostrovì vyrùstal a tak vìdìl o dvou základnách, dovezl mì tedy k jednomu, pomìrnì malému stavení, které údajnì bylo základnou. Když jsme tam asi o pùl páté dorazili, všude bylo prázdno, nikdo nikde. Øekli jsme si, že když program zaèíná až v šest, poèkáme a urèitì nìkdo pøijede. Minuty se vlekly jako nikdy, pršelo a stále nikdo nepøijíždìl, stmívalo se, až když se pøi naprosté tmì v šest hodin nic nedìlo, rozhodla jsem se, že zavolám Víovi a ten už mi poradí. Dlouho to nezvedal, až mi nakonec ohlásila hlasová schránka, že není dostupný. Zkusila jsem tedy Bradka, ale ten mi to taky nebral, tak zbývala poslední osoba – Katka. Táta konstatoval, že je to skoro jako v hororu, protože tam se taky snaží potmì v dešti nìkam dovolat a jako „na potvoru“ to nikdo nebere. Káa byla jako svìtýlko na konci dlouhého tunelu, nasmìrovala nás a já koneènì, ve ètvrt na sedm, spatøila svoji úžasnou kamarádku Klárku Enžlovou a vùbec všechny.

Byla jsem „happy“, že je znovu vidím. Ten den nám po veèeøi kdosi (už si nepamatuju kdo, prostì jeden z „vedoucích“) (Bradek :), pozn. red.) dal starou, ošoupanou magnetofonovou kazetu do magnetofonu. Zjistili jsme, že magneák, který nudnì vyhlížel z jedné police v kuchyni, nefunguje, takže jsme si ji museli poslechnout u Ondry v autì (s Ondrou u Standy v autì, pozn. red.). Jaksi jsme se tam naskládali a napjatì poslouchali. Ozval se hluboký, chraplavý, skoro až dìsivý hlas starého pána. Mluvil o nìjakém tajemství, které nám ovšem nesmí jen tak prozradit. Mìli jsme najít jeho deník, odkud se dozvíme víc. V tu chvíli by se dala atmosféra v autì krájet, málem jsme nedýchali, protože to opravdu pùsobilo až strašidelným dojmem.
Pøestalo pršet a lehce pofukoval vítr. Náš úkol byl jasný – najít deník. Staøec z kazety nás nasmìroval, kde asi máme hledat, my jsme se rozdìlili na dvì skupiny a šli pátrat. Deník byl poschovávaný po èástech a musím øíct, že kolikrát to byly krkolomné schovky. Když už byl deník kompletní, utvoøili jsme další dvì skupiny s tím, že v takovém složení budeme i pøíští den. Bylo nás devìt a v sobotu mìl pøijet desátý kluk – Honza, takže jsme teï byli kluci a holky pøesnì napùl. Obì dvì skupiny si museli deník pøepsat a kluci, jakožto gentlemani zaèali s pøepisováním první ;). Až do jedenácti jsme se koukali na motivaèní video studia Ètvereèkovaného papíru a ještì na nìjaký film o jeskyních (DVD o speleopotápìní v Mexiku, pozn. red.).

Další den po snídani jsme si nachystali vìci do menšího batohu (byly to vìci, ve kterých pùjdeme do jeskyní) a vydali se na cestu. Za nìjakou dobu jsme došli k základnì Ditrich, byla to ta, u které jsme minulý den s tátou zastavovali s tím, že to je Slepièárna. V této základnì jsme se všichni pøevlékli, vzali si helmy, èelovky a šli. Tady se k nám pøidala tøetí skupinka malých capartù s rodièi, konkrétnì Jitka Kocmanová s dìtmi a Barèa Bodnárová s manželem a s dìtmi (a Broòa Sychra s kluky, pozn. red.). Tuhle skupinku dostala na starosti Katka. My – holky jsme byli se Standou a kluci s Ondrou. Ještì poøád všichni spoleènì jsme došli na hrad, no, spíš už jen na jakési ostatky holštejnského hradu (já hlava dìravá už si nepamatuju, jaký mìl název) (Holštejnský hrad :), pozn. red.). Tam jsme se koneènì rozdìlili a každý šel svojí cestou. Naše skupinka se vydala nejprve mapovat jeskyni (Holštejnku, pozn. red.). Prvnì jsme se jen tak potloukali kolem a hledali její vchod, až ho, myslím Klárka našla, Bradek ji odemknul a my zaèali s mapováním. Zakreslování se ochotnì ujala opìt Klárka a Gábinka jí hlásila, co že má zakreslovat. Ze zaèátku to vypadalo, že se snad ani nijak rapidnì neušpiníme, jeskynì mìla sice hlinìné stìny, strop i podlahu, ale poøád jsme apkali bez toho, abychom si zaneøádili boty. Po chvíli jsme naráželi na „køižovatky“, které bylo tøeba prozkoumat, strop se snižoval a mapování nám znepøíjemòovaly taky louže, snad nejhorším bodem byl terén pøedstavující snížený strop, obøí kaluž a za kaluží vyvýšené místo, skoro jako kopeèek. Hrùza, byl nadlidský úkol vylézt tam a nesjet do vody. Helèa tam chudáèek spadla celá, ale mapování jeskynì nezažíváme každý den, takže i pøesto jsme si to užili. Sice špinaví jako prasata po koupeli v blátì, ale užili. Ke konci našeho mapování jsme narazili na tzv. „mikrosvìt“. Ani nevím, zda to dokážu popsat. Od stropu visely krápníèky, nìkteré se dotýkaly „zemì“. Takže malinké stalagnáty. Proè jsem dala slovo „zemì“ do uvozovek? Nebyla to ta zemì, po které šlape èlovìk, tam by se totiž nevlezlo ani nejmenší èlovìèí miminko. Doporuèuju se kouknout na fotky, protože ten, kdo tam nebyl, mì asi stejnì nepochopí. Zkrátka nìco neuvìøitelného.

Když jsme skonèili s mapováním, vydali jsme se hledat JÍDLO. Byly jsme hladové jako kdybychom nejedly týden. Ne nadarmo Pea øíkala: „Najezte se poøádnì, možná je to vaše poslední jídlo“ :-) (jako u každého jídla, pozn. red.). Ano, u naší svaèiny hlídala právì Pea, coby medvìd. Musely jsme vlézt do jedné kamenné jeskynì. Lezly jsme hloubìji a hloubìji, ale nikde nic. Naším úkolem bylo najít nejen svaèinu, ale i láhev s nìjakými iniciály (s indicií, pozn. red.). Chvíli jsme se musely i plazit, protože jeskynní otvor byl tak zúžený. Nakonec jsme se dostaly do místa, odkud už nevedla žádná chodbièka, byl to konec jeskynì. Úspìšnì jsme našli svaèiny i láhev s písmeny: MOR.

Až jsme vylezly ven, mìli jsme ještì další dva úkoly – doplnit do mapy z deníku názvy nìkterých jeskyní, to nebyl problém a posledním úkolem bylo jít do vesnice, najít jakousi hospodu, nebo jak to mám nazvat a tam že bude sedìt muž v kápi, ovšem nìmý. Tomu jsme mìly pøedložit naše materiály (zmapovanou jeskyni a doplnìnou mapu) a jestliže to budeme mít správnì, mìl nám dát další indicii. Dal nám napsaná písmena: H L A D.

Co vznikne složením dvou slov: HLAD a MOR? Hladomorna! Blízko naší mapované jeskynì byla opravdu bývalá hladomorna. A tam bylo naším úkolem hledat støíbro a zlato, ovšem rozdrobené na malinké støípky. Každý dostal sáèek a do nìj mìl nasbírat co nejvíc tìch støípkù. Nedokážu odhadnout, jak dlouho jsme sbírali, ale odcházeli jsme všichni se sáèky naplnìnými minimálnì do ètvrtiny.

Na Ditrichu jsme se znovu pøevlékli, ale tentokrát do èistého, jak jinak. Potom jsme ještì sbírali døevo okolo základny a snad kolem šesté se vydali na Slepièárnu. Po cestì kluci objevili lano visící na stromì, patrnì urèené k houpání a už se rýsovala øada dlouhá 10 dìtí (lano tam pøed tím na naši žádost povìsil kamarád Kocour, díky, pozn. red.). Každý se minimálnì dvakrát zhoupnul a potom jsme opravdu odcházeli veèeøet. Po veèeøi si každá skupinka mìla roztøídit zvl᚝ naškudlené støíbro a zvl᚝ zlato, potom nám obì hromádky vedoucí zvážili a zapsali. Ti, kteøí prohráli (mìli ménì støíbra i zlata) mìli umývat ten veèer nádobí. Kluci vyhráli, ale jim nevadí hlína za nehty, jak øekla Marta.

Ještì ten veèer jsme si zahráli hru zvanou „Køížovka Žofka“(varianta „Køížovka Pikovka“, pozn. red.), hráli jsme až do desíti veèer, bylo to dost podobné stolní høe Scrabble, ovšem mnohem zajímavìjší, protože jsme nedoplòovali jen suše písmenka, ale abychom ty písmenka mohli dostat, plnili jsme úkoly, nìkteré opravdu zajímavé. A v této høe jsme vyhrály zase my – baby. Tím pro nás všechny den skonèil a my odcházeli spát.

V nedìli po snídani jsme ve tøech skupinách: holky, kluci, vedoucí hráli pantomimu. A zbylý èas jsme zabili nám již známou hrou – Kubs. Nadešel èas, kdy jsme se museli všichni rozlouèit a mì to o to víc bolelo, když to byla vlastnì poslední víkendovka tohoto roku. Teï jen slepì doufám, že aspoò nìkteré uvidím za týden na adventním víkendu. Ovšem èas jde dál, nesmíme se topit ve snách a zapomenout žít, tak naè plakat a vidìt svìt rozmazanì pøes krùpìje hoøkých slz? Byla tu super víkendovka! A vy se mìjte taky tak super :-) !

Napsala Simèa Davidová

Uka� fotky z akce::>>