Zaèalo to ráno, když jsme si zabalili jídlo, najedli jsme se a vyrazili. Øekli jsme si, že se spolehneme na naši starou známou GPS a zkombinujeme ji s autoatlasem. Cestou jsme nìkolikrát øešili, kde u té pøehrady má být sraz. Když jsme dojeli do Mohelna, zaèali jsme ten problém øešit doopravdy. Z našeho rozhovoru se vyvrbilo, že mám nìkomu zavolat, jenže jako na zavolanou mùj mobil zùstal doma, tak jsme volali mamce, a nám nadiktuje èísla. Mìla jsem tam èíslo na Staòu a na Helium tak jsme volali nejdøív Helèe - té jsme se nedovolali, tak Staòa.
Nakonec nám z toho vyšlo, že oni tam budou za chvilku taky, takže máme jet za nimi. Když dorazili, tak jsme se na nì zavìsili a èirou náhodou jsme dojeli až k hrázi velké pøehrady Mohelno. Tam jsme se pozdravili a zaèali vykládat lodì. Potom to probíhalo tak, že postupnì dojeli všichni až na Bradka s Peou a Helèu - té jsme se nedovolali, tudíž vám neøeknu proè nejela. Nafoukli jsme lodì a sledovali zaèátek vypouštìní pøehrady.
Když zhruba polovina vodákù, co pøijeli, taky odstartovala a Hela stále nikde, padlo definitivní rozhodnutí, že já jedu na pálavì jako zadák a Marta jako háèek. Když nás spustili na vodu, tak jsme se toèily poøád dokoleèka, jednak proto, že jsme každá snažila otoèit loï na jinou stranu, a taky proto že na nás každý køièel sled v této chvíli nepochopitelných pøíkazù, které nám mìly pomoci. Skonèilo to tak, že ke mnì pøišla Maruška jako zadák a Marta jela jako háèek s Víou.
Další cesta probíhala vcelku poklidnì – peøejky, nìkolik jezù a pár kajakáøù nám pìknì zpøíjemnilo cestu. Jeli jsme po øece Jihlavì a okolo byla nádherná pøíroda - nevím jak to popsat, ale každá èást cesty byla podobná a zároveò odlišná, takže stejnì asi všichni víte, jak se vám to líbilo. U Templštejnu jsme zastavili abychom se stáhli z naší formace „Dlouhá nudle“ do formace „Sražená nudle“ a abych se já s Martou vymìnila v tom stylu, že já budu zase zadák a ona háèek na jedné lodi. Chvilku mi trvalo než jsem vychytala øízení, ale prý mi to šlo dobøe. S Martou jsme si pøišly na vlastní zpùsob ježdìní nepochybuji o tom, že je nejspíš o nìco víc vyèerpávající, ale zase úèinný. Já jsem totiž pøi øídícím zábìru nemìla úplnì vychytané otoèení smìrem vpravo. Tak jsem se s Martou tak nìjak domluvila, že když budeme moc vlevo on nás tzv.“pøitáhne“ - já tomu øíkala pøibere - takže nám chvíli trvalo než jsme si ujasnily, co je co, ale nakonec to vyšlo dobøe. Hrály jsme s kajakáøi legraèní hru s jedním èi dvìma pravidly „ Na holky se nešplíchá.“ a „Vždy se žeò za tenisákem.“ Ano, Katka byla na kajaku jediná, ovšem šikovná holka. Jinak Staòa a Ondra a my jsme byli vzájemnì totálnì zmáèení ale, jelikož svítilo sluníèko rychle jsme uschli.
Po této høe následovaly dva jezy. Jeden šel zvládnout celkem v pohodì, ale ten druhý byl moc zajímavý protože: byl nejdøíve „Výstupkový zlom“ (opravdu nevím jak to líp popsat) a až po nìm jez. Což znamenalo, že lodì na nichž byli dospìlí, se sekaly a tak. Nikdo se nám necvaknul. Aspoò zatím. To byl náš poslední jez. Potom naší pálavì a její posádce nastalo jiné období. Období vrbièek atd. Do témìø všech stromù se nám nìjakým záhadným zpùsobem podaøilo dostat, jeden mi odøel ucho, druhý mi zase omlátil hlavu. A tak jsme dále pokraèovali, a když jsme najednou pøijeli k pøítoku a tam byl problém, že kdo nebyl nìjaký extra vodák (jako tøeba já) a byl aspoò trochu rozumný, tak jel doleva. Jenže nìkdo prostì musel jet vpravo a tak se nám stalo že se Bronìk s Márou cvakli.
O kus dál mezi lodí mého táty a bratra a lodí Šepána probíhal dost zajímavý rozhovor :
„Tam se nìkdo cvaknul!“ øekl mùj bratr
„Néé. Od nás se nikdo nemùže cvaknout.“ Odporoval Štìpa.
„Tak proè támhle plave jejich èlun?“ zeptal se bratr.
Šìpán se jenom otoèil a poznamenal: „aha.“
Potom jsme vypadlé posbírali a jeli dál. Vylodili jsme se a jali se umýt lodì. Já a Marta jsme si øekly, že když už jsme ve vodì, tak aby tam nemuseli kluci (a taky protože nám bylo pøíjemné být do pùlky stehen ve vodì), jsme umyly loï i klukùm. Pak jsme se postupnì s jinými vodáky vylodili, usušili pøevlíkli a schovali lodì. Když jsme potom stoupali do kopce po suché kluzké trávì, tak jsem si rozedøela koleno. (Pozor na suchou trávu, i ta mùže být kluzká.) Naskládali jsme vše do aut a domluvili jsme se, kam pùjdeme jíst. A vyjeli jsme. Jedli jsme v restauraci U Crlikù. Jídlo mìli vynikající. Museli jsme se rozhodit mezi dva stoly - kulatý a hranatý. U hranatého sedìli: Jezák, Broòa, dìti a Staòa s Ondrou. U kulatého sedìli: Franta s Katkou, já (Kuøe), Marta, Brácha a táta a Flochovi. Objednali jsme si, umyli ruce, popovídali si o filmech a rùzných kravinách atd. a taky o další víkendovce. Nejdøív odešel hranatý stùl, potom i my - parta od kulatého stolu. Rozlouèili jsme se a rozjeli se do domovù. My jsme ještì vezli domù Martu.
V posledním odstavci jsem chtìla zmínit svou dlouho odkládanou pochvalu všem lidem z Barvínku, kteøí pro nás organizují takovéhle výlety. Jednak proto, že nás berou jen tak, jak nás Pánbù stvoøil a nechcou z nás mít nìjaké profesionály, co budou na požádání vyhrávat závody a jednak proto, že jsem si jednou zkusila organizovat hru kick-ballu v naší tøídì a vùbec vám nezávidím, že jsou s náma obèas hrozný nervy. Je 19:25 a já jsem právì skonèila. Jen bych poznamenala, že napsání tohoto kusu mi zabralo 45 minut a pokud možno to teï hned odešlu nìkomu z Barvínku aby to dal na stránky.
Kuøe (Klárka Enžlová)