Tož jelikož opìt spousta dìtí slíbilo napsat èlánek, tak ho zase píšu já. Dokonce i Matouš když slyšel, že bych po nìm nìco chtìl, hlasitì práskl dveøma a zavøel se nìkde hluboko v podvìdomí. Jasnì že mu to nemám za zlé, vždy já bych asi na jeho místì mìl udìlat to samé, protože já jsem on a on je já. Nebo aspoò takovou o tom já mám teorii. Ale to je jedno, to odboèuju trochu od tématu. Mìl bych nìjak krátce shrnout nedávnou víkendovku. Což je u mì možná trošku problém a i když pominu to, že je 23:41, je to vìc v které ani ve škole moc nevynikám. Takže vás upøímnì lituju a na druhou stranu chápu, že ten èlánek co se chystám napsat nedoètete, nebo že uprostøed usnete. Páè já už spím teï a to ho teprve píšu.
Nicménì akce, která hrdì nesla (neøešte to, že nìjaká akce nìco nemùže nést a natož hrdì) název Pán prstenù Poslední bitva z cyklu Skotaèiny III, která probìhla 28.-30.10. na speleologické základnì Ditrich, se suchým záchodem (pro ty, co už neví, co to je- jednoduše svítit si tu v noci mùžete tak leda oèima nebo baterkou a splachovadlo nenajdete ani za slunného dne). Což si myslím, že není žádnej problém a dìti se úkolu na tomto záchodì zhostily výbornì. Ale mimo takové drobnosti dìti v pátek po pøíjezdu a nìjakém sesumírování ve spací místnosti mìly veèeøi. Po té veèeøi následovalo vytváøení lampionkù na sobotní závìreènou stezku odvahy. Pak nìjaké promítání naší minulosti za uplynulé tøi roky a následnì na to “klidný a nerušený” spánek.
Další den, což byla sobota a budíèek tak kolem osmé (pùl hodiny za plánem), o snídani ani nemluvì. No prostì až se všeci vybatolili a koneènì se pøipravili k prvnímu boji, se vyšlo kousek od základny do lesa. Asi nemá cenu tady podrobnì vysvìtlovat tu hru (jednoduše, už si ji moc nepamatuju), ale zkrátka šlo o to, že každá skupina (nejedná se zde o žádnou rockovo- nebo heavy-metalovou) mìla hrad a v nìm poklad. Ten poklad si navzájem kradli a pomáhali si tím, že papírovýma koulema “zabíjeli” protivníky. Prostì hodnì bìhání, házení, skákání a pøemýšlení (což není nic pro mì). Když se asi po dvou hodinách dost vyblbli (dostali hlad), udìlala se rojnice a posbíraly se papírové koule. Následoval obìd.
Další hrou, a to hrou s plnými žaludky nemohlo být nic jiného, než fyzicky velmi nenároèná :-p hra s názvem Kanci. Název je sice trošku zavádìjící, ale ve skuteènosti je to velice zábavná hra, kde jsme si mohli hrát i my vedoucí. Opìt hrajou dvì skupinky proti sobì. A nìkde na kraji hracího území sedìly dvì obchodnice. U tìch si skupinky nakoupily uspávací sérum v podobì nalepovacích barevných lísteèkù a vybavily se tak na lov nás “kancù”. My jsme jim mohli utíkat, ale pouze do doby, než na nás nalepily sérum. Což nebylo zas tak tìžké, zvláš když se pøed jednou skupinkou, která na mì jde z hora, rozebìhnu dolù z kopce. Pøi snaze jim znemožnit mé polapení jsem vybral tu nejhorší cestu, ale bohužel ani já jsem se nezvládl vyhýbat všem tìm malým stromkùm a keøùm. A ty rány, co jsem dostal všude možnì a i tam...auuu... jsem ani nepoèítal. Pak, když už jsem byl skoro na krásné pìšince, jsem se ve snaze vyhnout se druhé skupince, co na té pìšince stála, zaboèil trochu doleva. Jenže toto vychýlení z kurzu zapøièinilo to, že pravá noha se zaklínila zprava pod keøem a levá v odhodlané síle jít dál, se mnou švihla do takových kotrmelcù, že jsem se bezmocnì svalil pøímo za už výše zmínìnou skupinku, co stála na pìšince. Já se chtìl zvednou, ale když na vás leží deset dìti, to se fakt nedá. Takže na mì nalepily sérum a já jsem usnul. Jenže teï pro nì zaèlo to težký. Musely mì donést k obchodníkovi a nesmí se mnou moc cloumat, aby mì neprobudily. S pomyšlením na mých pìtaosmdesát kilo živé, spící váhy, jsme se s Matoušem v duchu jen smáli. Každopádnì se jim to povedlo a to dokonce dvakrát nebo i tøikrát. Ale z tìch zpùsobù, jak mì nesly, mám všechny ètyøi nohy roztahaný a vykloubený ještì teïka. A o bolavých kopýtkách ani nemluvì....Svaèina...
Poslední bitva. Slunce už si na obloze dávalo poslední hodinku a už se více ménì chystalo na Èínu. Ideální èas na bitvu, která rozhodne všecko. V lese, kde proti sobì za tøemi vìžemi schované, stojí dvì armády. Vyzbrojení šípi ostøejšímy než papírové koule. Odtikávají poslední pikosekundy do zaèátku bitvy. Všem asi, zjevnì jenom mì, bìželo hlavou, kdo asi zaène, kdo povede první útok. Kdo to nakonec byl si nepamatuju. Jen vím, že dobro opìt vyhrálo. V bitvì, ve které nejdøíve musely protivníkovi strhnout všechny tøi vìže a potom naházet do jeho pevnosti pìt kouskù dynamitu, aby vybouchla a oni se jí zmocnily. Krutì po sobì vrhaly papírové koulošípy a braly si protivníkovy životy jako své trofeje, kterými dokazovaly svému králi jejich schopnosti a odvahu. No a je prostì jasný, že je za to náležitì odmìnil a tak dále a tak dále. Jak už jsem øek vyhrálo dobro a i pøesto, že to dìti podle mì docela bavilo, tak i dokonce já mìl hlad. Šli jsme si udìlat klobásu na ohni a trochu nabrat síly.
Lampionový prùvod, kvùli kterému si pochopitelnì dìlaly v pátek ty lampionky, vedl nejdøív na hrad Holštejn, ze kterého potom po dvojicích a pouze za svitu tìchto lampionkù šly po stezce, kterou vidìly z hradu, když ji procházel pøedjezdec, taky s lampionkem. Po cestì našly svíèku a u té svíèky kartièku a text, který na ní byl napsanej si musely zapamatovat a jít dál po stezce. Když si tímto hrùzným okamžikem prošly všichni a všichni se nakonec sešly, musely si jednotlivé úryvky øíkanky spojit a nauèit pìknì pøednést. Když si byly všeci na stopro jistí, že to maj zmáklý, vydaly se zpìt a to k Lidomornì. Tady jsme ale už èekali my, jakož to Gandalf, Frodo, Sam, Aragorn, Gimli a Glum. Øekli jsme nìjaký ty dojemný øeèi, rozlouèili se s nima a zdrhli jim. Jenže oni stály jak zaøezaní, mžouraly do tmy, tak jsme se zase vrátili a nechali si pøednést, co se pìknýho nauèily. Pìkný to vážnì bylo a myslím, že jsme si pìknì zatleskali. Jo a jestli jste ještì nevidìli Gandalfíka na mìkko, jak mu slzièky teèou po fousech, tak se nedivte, já ho tak taky nevidìl. Prùvodem jsme se pak odebrali na Ditrich a koneènì jsme šli spáát.
V nedìlu se dìti sbalily,pouklízelo se. A ještì se nìco málo zahrálo a odjelo se domù.
Teï už mùžu dokonce øíct, že jsem to psal dva dny. Páè je právì 00:36 a mì už se zalamujou sirky do oèi, jak mám tìžký víèka. Takže doufám, že jsem aspoò trochu nastínil, jak to vypadalo na poslední víkendovce z cyklu Skotaèiny III na téma Pán Prstenù.
Uka fotky z akce::>>