Už tøi roky pro nás pøipravujete úžasé akce, s nejlepšími lidmi. Za ty tøi roky se toho spoustu zmìnilo,ale vzpomínky na víkendovky zùstavájí.. Moc si vás všech vážím a mám vás moc ráda. Nevím jestli si vzpomenu na všechny detaily, ale myslím že tady nejsou uplnì dùležité.Jak to zaèalo
Jednou v lednu, v roce 2009, se tehdy v 5.A objevil na nástìnce èernobílý plakátek. Vyvìsila ho tam, tehdy moje tøídní paní uèitelka Tomanová. Plakátek mìl slogan: „tohle není PC gamesa, tohle je realita“. Paní uèitelka Tomanová nám vysvìtlila, že jde o akce, které budou zamìøeny na outdoorové aktivity, budou se konat pøes víkend a mùžeme se tam lecos nauèit. První akce, zamìøená na bìžky se mìla uskuteènit na konci ledna. Já jsem tehdy milovala lyžování (teda já ho miluju poøád), ale bìžkovat jsem ještì neumìla, tak jsem si øekla, že by bylo bezva se to nauèit. Maminka toto oznámení nadšenì uvítala a na víkendovku mì bez váhání pustila.
Jelikož to byla první akce, úèastnila se jí asi pùlka mé tehdejší tøídy, takže to byl trochu zmatek. V pátek odpoledne jsme vlakem vyrazili z Brna, smìr Vysoèina. Dojeli jsme do nìjakého vìtšího mìsta na Vysoèinì, ale jeho jméno si bohužel nepamatuju. Odtud jsme šli kousek pìšky, nìž pro nás dojelo auto (možná bíla Škodovka?). Na neštìstí jsme se tam všichni nevlezli a nìkteøí jedinci (vèetnì mì) museli jít pìšky. Po jisté uražené trase (na to kolik jsme ušli si nevzpomenu ani odhadem), pro nás znovu pøijelo auto. Zbývalo nás ještì tak kolem desíti, ale všichni jsme se tam vlezli najednou. Použitý byl i kufr. Ubytovali jsme se a øekli jsme si nìco o zdravovìdì. Tady mé vzpomínky na pátek konèí, pøesuòme se tedy do soboty. Dle našeho bìžkaøského umìní jsme byli rozdìleni do skupinek zaèáteèníci, mírnì pokroèilí a pokroèilí. My zaèáteèníci jsme se potom placatili asi v okruhu kilometru (myslím si to, ale boty bych na to nevsadila) kolem chaty. Na veèer byla pøipravená úžasná casinová hra, která absolutnì nemìla chybu. V nedìli jsme bìžkovali do onoho mìsta, jehož název si nepamatuju (ale typovala bych to na Nové Mìsto na Moravì), èož se samazøejmì neobešlo bez pádù, které schytali hlavnì zaèáteèníci. Domù jsem dojela sice unavená, ale naprosto spokojená a pevnì rozhodnutá jet i na další víkendovku.
Víkendovka èíslo dvì se zamìøovala na jeskynì a mìla se konat v Ostrovì u Macochy na Slepièárnì. Vzhledem k tomu, že jsem asi jeden kilometr odsud strávila èást svého dìtského dìtsví a doteï tam s oblibou trávím skoro polovinu prázdnin, moc jsem se tìšila. A aby ne, do Slepièárny jsem se totálnì zamilovala. Moc se nás sice nesešlo, ale o to víc to byla pohoda. Poznala Marušku a Staòu, kteøí na bìžkách nebyli a dozvìdìla jsem se nové informace. Další den jsme lezli do jeskyní, což bylo absolutnì super. Bylo to úplnì jiné, než když procházíte jako turista Macochou nebo jakoukoliv jinou jeskyní. Ne že by snad byly veøejnì pøístupné jeskynì nudné, to ne, mám je moc ráda, ale tohle bylo absolutnì fascinující. Veèer jsme hráli moc zajímavou bojovku (byla jsem ve skupinì s Klárkou). Zapoèalo to luštìním tajenky pøes cédéèko, pokraèovali jsme do kruhu z lan v lese a odsud nás to zavedlo ke starému dìdeèkovi, kterému spadlo svìtýlko z kopce (dìdeèek se zapomìl zmínit, že ono svìtýlko je ve vodáckém pytli, napìchovaným až po okraj snìhem). A potom … nás sledovaly zlé, svítící oèi. Ale pøežili jsme to a vrátili jsme se na Slepièárnu. V nedìli si pro mì pøijel taka, ale z fotek jsem si zvládla domyslet, že ostatní pokraèovali žlebem do Blanska.
S další víkendovkou jsme zamíøili do Podomí na srub a sešlo se nás tu opìt víc. Vlak a autobus nás dopravili na místo kde nám zavázali oèi, svázali nás lanem a odvedli nás na neznámé místo, které se pozdìji ukázalo jako tìlocvièna podomské školy. Zde jsme se nauèili spoustu užiteèných vìcí (uzly, GPS…) vèetnì zdravovìdy, která byla demonstrována formou simulace. Radek šplhal po lanech a najednou … BUCH. Ale dostalo se mu ‚špièkového‘ ošetøení, takže pøežil. Po dostateèném proškolení jsme se vydali na srub. V noci, když jsme spali, jsme byli vzbuzeni a vyhnáni pro lísteèky, které nás ráno rozdìlili do skupinek na hru. Chodili jsme po lese a plnili úkoly, moc se mi to líbilo. Taky si pamatuju, že jsme museli vaøit polívku nad ohnìm (což by samo o sobì nebyla taková katastrofa) a ta naše se povedla až na tøetí pokus. Nebyla moc valné úrovnì, ale to nevadilo, jelikož na nás èekal VÍÙV GULÁŠ (absolutnì nejlepší guláš pod sluncem). V nedìli jsme se vydali pìšky do Jedovnic. Nevím jak byla dlouhá cesta, ale byla moc zábavná. Z Jedovnic jsme sedli na autobus a jeli do Brna.
Jeden kvìtnový víkend jsme strávili na vodì. Další vìc, kterou jsem nikdy pøedtím nedìlala, a která mì absolutnì zaujala. Tentokrát jsme nejeli spoleènou dopravou, ale vlastní. Cíl byl nìkde u Olomouce (zase si pøenì nepamatuju kde) v kempu. Zde jsme si vyslechli zajímavé povídání o sjíždìní øeky Jenisej. Ráno jsme se vypravili na nácvik plavení se na pálavách (popø. na raftu) ke klidné èásti øeky. Èást se vìnovala lodím a èást zdravovìdì. Všechno jsme si vyzkoušeli a byli jsme pøipravení na další den, do kterého zapadalo sjíždìní jistého úseku øeky Moravy.
Nastaly prázdniny, po nich školní rok a já odešla na gymnázium, což mi ale nezabránilo, abych dál pokraèovala ve své zálibì – Skotaèinách. První víkendovka následovala nìkdy v záøí a míøila na nejvyšší horu ÈR (kdo neví jak se jmenuje, tak asi není Èech!). V pátek pozdì veèer jsme dojeli do Pece pod Snìžkou (domnívám se). Jelikož to bylo pozdì veèer tak si nepamatuju co se dìlo, jen vím že jsem usnula moc brzo. Možná to bylo štìstí, ponìvaè další den energie nebyla vùbec zbyteèná. Bìhem našeho výšlapu probíhalo hledání keše, která se tuším nakonec našla. Pøi výstupu na Snìžku se mi líbilo, že jsem se dostala do Polska (alespoò symbolicky) a to hned nìkolikrát. V nedìli jsme hráli hry (pamatuju si, že jedna byla s obrázkem na zádech) a po nich následoval odjezd (má nejneoblíbenìjší èást víkendovky, èím to bude?).
Poslední víkendovka prvního roku skotaèin mìla název Kola. Pozdìji, za nepøíznì poèasí, byl dodán dodatek Nekola. Víkendovka Kola nekola se konala v øíjnu, na srubu v Podomí. Byla úžasná. Mìli jsme plamenomet, guláš, šiškovou bitku a spoustu dalších super vìcí. Místo tùry na kole jsme šli pìškobusem podél vojenského území. V sobotu veèer jsme navštívili švábenické lezecké stìny, pøièemž Tonda Hubík nemìl nic lepšího na práci, než urazit Radkovo auto. V nedìli jsme kromì, již zmínìné, šiškové bitky dìlali barevné panenky a navštívili znovu Švábenice, kde tentokrát byla naším cílem biofarma.
Samozøejmì nesmím zapomenout na vánoèní (adventní) víkend v Podomí. Moc se mi líbili výrobky, které jsme si zde vyrobili a koledování bylo moc fajn.
Tož to byl první rok Skotaèin, nyní se pøehoupnìmì do druhého roku, který se budu snažit ménì rozvádìt, abych vás neunudila k smrti. To jen ten první rok jsem si trochu rozepsala, abyste mìli pøedstavu o prvním Skotaèinovém roku.
Skotaèiny druhé, zapoèaly pøípravou na expedici na Krásenské rychtì, odkud jsme pokraèovali pøímo na Sibiø se snìžnicemi, pøes Himaláje, oceány až do Ameriky.
Na rychtì v Krásensku jsme dìlali vìci, které se nedají zaøadit do jedné skupiny. Od trièek, pøes chleby, až po padáèek pro pana vajíèka a nesmím zapomenout na zvíøátka.
Sibiø byla ve znamení ledové výchovy. Snìžnice byly nutností a bez domorodého obydlí a dobré snìhové koule se nedalo ubránit proti šavlozubé sibiøské žábì nebo hùø… krvelaèné sibiøské berušce.
Na Himalájích jsem vydržela asi 17 hodin, takže bohužel nemohu zabíhati do detailù. Vím pouze že Hmaláje se nacházeli ve sloupì a Mt. Everest byla skála pøed Sloupsko-šošùvskou jeskyní.
Cesta pøes oceány, neboli voda byla opìt nìkde na severu Moravy. Bydleli jsme v sympatické chatièce, kde se sešli i nìkteøí rodièové, jelikož o vodu je vždy zájem. V sobotu jsme vypluli na øeku, po které jsme se plavili dlouhou dobu. Rozhodnì byla dost dlouhá na to, abychom se s mým zadákem cvakli. Dìsivé co mùže zpùsobit jedna blbì vyrostlá vìtev. V nìdìli jsme se chtìli znovu plavit stejným úsekem, bohužel, k naší velké smùle, bylo poèasí na draka. Museli jsme to zabalit a domù jsme pøijeli o nìco døív.
Zaniklé národy, konající se v Podomí, mìli nìkolik nových úèastníkù z Podomí i z Brna. Sobotu jsme celou prochodili venku, pátrajíc po místních zaniklých vesnièkách, doprovázeni bohy. Nedìle byla ve znamení her, hlavnì Cubbs (nevím jak pøesnì se to píše, prostì kolíky, špalíky a král), která mìla za vinu pobláznìní nìkterých hráèù, kteøí pøi pokusu o rozesmátí, èi vyvedení z míry protihráèe, vypadali doopravdy velmi vtipnì.
Na víkendovku s názvem Yucatánské cenoty, s místem konání na Slepièárnì, jsem pøíjela velmi dobøe naladìná. V tentýž pátek, ve který zaèínala víkendovka, se narodila má nejmladší sestra. Jak jsem již zmiòovala, mám moc ráda jeskynì, tady je ten nejlepší pocit FLOW. Podívaly jsme se do staré rasovny, holštejnské jeskynì a do hladomorky. Bylo to moc fajn. V nedìli jsme hráli pantomimu. Frantùv Shrek a Tondovo „když ptáèka lapají, pìknì mu zpívají“ nemìly chybu.
Tentokrát nám dalo práci, než jsme se dostali na adventní víkend do Podomí. Snìhová nadílka byla vìru bohatá a snìhové jazyky mìly hody. Naštìstí jsme se do Podomí dostali a na Adventním víkendu si užili spoustu zábavy. Koledování a boží koulovaèku s klukama jsem si užila, stejnì jako vyrábìní. Když už jsem nevìdìla co, tak jsem si u Káti a Františka vyrobila svou armádu veverek z vlašského oøíšku.
Tak jsme úspìšnì zvládli druhý rok Skotaèin a bez ztrát na životech pøecházíme do tøetího roku.
Jako první se konala jednodeòovka v køtinském údolí, která aè byla jen na jeden den, tak nebyla vùbec ztráta èasu (ale která skotaèinová akce by byla ztráta èasu?). Køtinské údolí je nádherné a vøele ho doporuèuji všem, kteøí ho ještì nenavštívili. Nejvíc mi asi uvízlo v pamìti, jak jsem se zaboøila nohou do zmrzlé pùdy. Pro získání nohy zpìt, bylo tøeba sundat botu, vytáhnout nohu, vytáhnout botu.
Na první víkendovce roku 2011 jsem nebyla, jelikož nejmladší sestra mìla køtiny. Sice mi bylo trochu líto, že jsem nebyla s váma, ale rodina je rodina.
Další víkendovka mìla název Helmùv žleb a konala se Mariánském údolí. My starší jsme na víkendovku pøijeli už v pátek odpoledne/veèer a malé dìti v sobotu dopoledne. Mìli jsme praktickou ukázku zdravovìdy, velmi realisticky vypadající (až na malièkosti). Káa tam tehdy pøivezla svoje malé štìnì Terinku a ta si spokojenì pospávala v batohu. Hráli jsme suprovou hru s kartièkama postav z Pána prstenù. Akce musela byt ukonèena kvùli nepøízni poèasí, již v nedìli ráno.
Na následující vodové víkendovce byla a má úèast zde již od zaèátku ohrožena. Zapoèalo to tím, že jsem si ke konci prázdnin skoro zlomila ruku, takže jsem se modlila aby byla ruka použitelná (což nakonec byla). Bohužel, místo problému jménem ruka, se naskytl problém jménem ‚jakási hnusná viróza‘ takže jsem nakonec stejnì nejela.
Poslední víkendovka probìhla na místì mì známém. Nebyla to sice Slepièárna, ale Ditrich, což vùbec nevadilo. Líbilo se mi spoustu her, co tam bylo, ovšem nejlepší byla hra v noci s lampiony. Moravský kras miluju, takže jsem si víkendovku užila.
Tenhle èlánek jsem zaèala psát již pøed zaèátkem Poslední bitvy, že ho pošlu na vánoce jako vzpomínku, ale když teïka Radek na webu psal, že chtìjí napsat takové ohlédnutí, tak jsem svùj èlánek sepsala trochu rychleji (a myslím, že jsem trhla osobní rekord). Chtìla jsemho sepsat do týdne, což se povedlo. Tak teï menší chvalozpìvy:
Za ty tøi roky co na víkendovky jezdím, jsem se toho spoustu nauèila a získala jsem si jistý vztah k pøírodì a k aktivitám, které s na víkendovkách provozují. Teïka se trochu zaèínám vrtat v geocachingu a ráda bych si poøídila bìžky, abych na nich nauèila jezdit sebe a mamku s Gabèou. Jak už jsem øíkala díky vám jsem si doopravdy zamilovla jeskynì. S váma zažívám ten pocit FLOW. Ale není to jen zážitky, ale také lidma, takže doufám, že se v budoucnu budeme alespoò sem tam vídat. Úplnì jste mi zmìnili život. Moc si vážím toho, co pro nás dìláte, takže tisíceté díky.
Helèa (Helium) Gricová