Tož 13.4 – 17.4. se nìkteøí z nás zúèastnili zdravotnického kurzu ZdrSem, který se vyznaèuje uèením zážitkem. No, a protože jsem byl jeden z nich, tak se vám to nyní pokusím popsat. (Ale neèekejte žádné velké detaily. Krve sice bylo hodnì, ale není potøeba, aby se vám udìlalo nevolno ze ètení tohoto rádoby èlánku :-))

Je støeda (je jedno jestli to ètete ve ètvrtek) nìco kolem šesté veèer. A v konferenèním sále v hotelu Vrchovina v Podomí usedáme na židlièky plní oèekávání a (nìkteøí) nadšení. Když už jsme sedìli všichni na tìch zmínìných židlièkách a dohromady jsme tvoøili takovej pùlkruh, který mìl v èele dva instruktory, zaèlo se. A jak jinak se mùže zaèít, než seznamováním všech zúèastnìných a nìjakým uvedením do „situace“, v které jsem (v tu chvíli jsem nevìdìl, jestli bohužel nebo bohudík) až po uši.

Støedeèní teorie se týkala více-ménì prvního kroku (naše bezpeèí) - co to je, jak to je a to že v žádném pøípadì nejde pøeskoèit a jít hned na druhý krok. No popravdì mám v hlavì poøádnej guláš, takže nejsem schopnìj øíct, co všechno se øešilo a myslím, že by to asi zajímalo málokoho, mnohem zajímavìjší byla praktická èást.
Šest lidí šlo ven a zbytek se rozdìlil na dvì skupiny a èekal. Tak nìjak jsem èekal, co by mohlo pøijít, ale to co pøišlo, jsem fakt neèekal. Jediné, co nám øekla instruktorka bylo: “jedna skupina doprava, druhá doleva“. Já šel doleva za zbytkem skupinky. Staèilo jen vyjít ze vchodu a už to èlovìk vidìl. Auto se dvìma cestujícíma srazilo mladou ženu, která teï ležela pøed autem na zemi. Kupodivu nás to asi moc nevzrušovalo, protože jsme nebìželi (oproti druhé skupince, kde prej bìžel i Vía:). Moc si toho nepamatuju díky - „tunel“ se tomu øíká. Vím, že Franta se vrhl vyšetøit šoféra a køikl po mnì, a se postarám o spolujezdkyni. Já jí slyšel už døív (nešla pøeslechnout), ale nevìdìl jsem, co udìlat a ta instrukce mì docela nakopla. Otevøel jsem jí dveøe a ona hystericky nadávala manželovy, který byl od krve, ta mu tekla z hlavy až na volant. Dokonce se mi jí podaøilo i odpoutat, ale ven z auta se jí nechtìlo. Furt nadávala a dokonce párkrát zacloumala i s poranìným manželem (mìla sílu no), po trošce potøebného násilí jsem jí s Markétou vytáhl ven a jal se jí uklidòovat. Mezi tím nìkdo už zavolal záchranku. Nìjak jsem nevìdìl co dìlat, tak jsem se šel poptat, jestli nechce nìkdo s nìèím, pardon nìkým, pomoct. Což byla chyba, protože jen jsem se vzdálil, tak hysterická madam se dostala zpìt do auta a, než jsem jí staèil opìt vytáhnout, tak solidnì zatøásla s manželem. Dál mám zase docela okno a pamatuju si už jen, že jsem šel mávat na sanitku. Která pøijela (jakože pøijela), ale z úplnì jiné strany, než jsem mával já. No a pøíjezdem sanitky to pro nás nyní skonèilo.
Pak následovalo rozebrání toho, jak a co jsme udìlali, teda spíš neudìlali, a pak už jsme se rozešli spát.
�tvrtek zaèal docela nudnì (rána bývaj tìžký) teorií, což se ale docela obrátilo, protože zrovna když jsme všichni byli zamyšlení nad vysvìtlovanou situací cyklisty, vbìhla do místnosti vydìšená hysterická žena, která nás honem volala, a jí jdeme pomoct s manželem.
Prej se s ním pohádala a hádka skonèila tak, že manžel ležel na schodišti, v tìle nùž na porcování biftekù a všude bylo krve jak z vola. Manželka ho doslova zapíchla jako èuníka - no a na nás zùstalo ho zachránit. Protože nás bylo moc a všichni jsme prostì zachraòovat nemohli, tak se toho ujal Martin, který pána i s nožem obvázal a nìkdo zavolal sanitku. A opìt to konèilo jejím pøíjezdem.
Zase jsme si to tak nìjak rozebrali, co se má a nemá dìlat v takové situaci. A prostì další teorie, s kterou vás nebudu zatìžovat a radìji vám popíšu další zabijáckou simulaci. :)
Rozdìlili nás na pùlky a jedna šla ven a druhá polovina èekala na zavolání. �ekala a èekala, až se koneènì otevøely dveøe a instrukce byla, že si každej venku má najít „mrtvolku“ a postarat se o ní.
Já jsem si našel mrtvolku Františka, který sedìl v trávì vedle rezavého plechu, a když jsem k nìmu pøišel, tak mì obšastnil støíkancem krve s jeho pravého pøedloktí na mojí levou botu. To taky byla vìc, kterou jsem mìl ošetøit (ruku, ne botu). Ze zaèátku jsem tak nìjak nevìdìl co, a i když byl Franta docela bdìlý, tak si tu ránu nemohl chytit druhou rukou, takže mi nezbývalo nic jiného, než mu ránu zavázat mým šátkem (samozøejmì v rukavicích), potom jsem se rozbìhl zavolat sanitku do vchodu hotelu a tam jsem dokonce našel i hotový obvaz è. 3, tak sem to pak zamotal ještì tímto, ale ne zrovna úspìšnì, protože za chvilku krev crèela i pøes ten obvaz po Frantovì ruce na zem. Každopádnì to ale pøežil a my už zase sedìli v naší milované místnosti a probírali teorii.

No a tak nìjak vypadal celý kurz až do nedìlní zkoušky, kterou jsme mimochodem udìlali všichni, a kdybych vám to mìl popisovat celé, tak to asi nikdo nepøeète (øíkal brácha). No tak doufám, že jsem vám to aspoò nìjak pøiblížil a vy si mohli udìlat nìjakej obrázek.

Jo a výsledkem toho všeho je, že já, Franta, Petra, Katka a Vía jsme teï oficiálnì zdravotníkem zotavovacích akcí pro dìti a mládež. :D

Ukaž fotky z akce::>>